Karel VI.

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

 

Tento článek pojednává o císaři římském. Další významy jsou uvedeny v článku Karel VI. (rozcestník).

Karel VI.
Císař Svaté říše římské, král český, uherský etc.[1]
Císař Karel VI. jako český král v korunovačním ornátu
Doba vlády	1711 – 1740
Korunovace	uherským králem r. 1712, českým králem r. 1723, císařem římskoněmecké říše 1711.
Narození	1. října 1685
	Vídeň
Úmrtí	20. října 1740 (55 let)
	Vídeň
Předchůdce	Josef I.
Následník	Karel Albrecht Bavorský Marie Terezie
Královna	Alžběta Kristýna Brunšvicko-Wolfenbüttelská (1708-1740)
Potomci	Marie Terezie
Rod	Habsburkové
Otec	Leopold I.
Matka	Eleonora Magdalena Falcko-Neuburská

Karel VI. (1. října 1685, Vídeň – 20. října 1740, Vídeň), nejmladší syn císaře Leopolda I. a jeho manželky Eleonory Falcko-Neuburské. Po smrti svého bratra Josefa I. se stal:

Nástup do politiky

Související informace lze nalézt také v článku Války o dědictví španělské.

Dětství a mládí Karel prožil na vídeňském dvoře svého otce Leopolda I. Měl stejně jako jeho bratr jazykové a hudební nadání (dokonce složil několik oper). Vyslanci ho později popisovali jako nepříliš pohledného muže s nevýrazným hlasem.

Po smrti posledního španělského Habsburka Karla II. se měl stát jeho nástupcem. Jako protikandidát však vystoupil Filip z Anjou, vnuk francouzského krále Ludvíka XIV.

Soustředění španělského dědictví (kromě vlastního Španělska a jeho území v Evropě šlo také o obrovské koloniální panství v Americe) pod vládou bourbonského rodu však bylo nepřijatelné pro Anglii, Nizozemsko a další evropské státy, které spolu s habsburskou monarchií uzavřely protifrancouzskou koalici. Vojenské konflikty na sebe nenechaly dlouho čekat. V krátké době se rozhořely na několika frontách v Evropě a anglo-francouzské zápolení se přeneslo i do kolonií v Americe.

Po roce 1704, kdy spojenci porazili francouzské vojsko v bitvě u Hochstädtu, nastal ve vzájemném poměru sil radikální obrat. Mladý arcivévoda Karel (jako španělský král Karel III.) vstoupil v čele silné armády na Pyrenejský poloostrov, postupně získával jedno vítězství za druhým a císařské armády vítězily i v španělských državách v Itálii. Během času se síly vyrovnaly; rozhodující obrat v této válce vyvolala smrt římskoněmeckého císaře a Karlova bratra Josefa I.

Hlava habsburské monarchie

Pečeť Karla VI.

Karel se jako jeho nástupce stal hlavou habsburské monarchie (uherským králem byl korunován 22.5.1712 v Bratislavě, česká korunovace proběhla 5.9. 1723). Císařem římskoněmecké říše byl zvolen ve Frankfurtu nad Mohanem 12.10. 1711, korunován tamtéž 22.12. 1711).

Tímto aktem se stal pro členy protifrancouzské koalice nepřijatelný jako španělský panovník, protože Karel by do svých rukou soustředil příliš velkou moc.

Roku 1713 uzavřela Anglie a další dosavadní spojenci Habsburků s válkou vyčerpanou Francií mír v Utrechtu, kterým bylo potvrzeno nástupnictví Filipa V. (z Anjou) na španělském trůnu (pod podmínkou, že se španělské državy nespojí s Francií). Další mírovou smluvou uzavřenou v Rastatte roku 1714 ukončil svůj boj i Karel VI., který jako kompenzaci rezignace na španělský trůn dostal část důležitých držav Španělska – Španělské Nizozemsko (dnešní Belgii) a bývalé španělské državy na Apeninském poloostrově (Neapolsko, Milánsko a Sardínie).

Během Karlovy šestadvacetileté vlády se začala projevovat vnitřní slabost habsburské monarchie. Územní zisky z úspěšné války s Tureckem v letech 1716–1718 ztratila v dalším střetu na Balkáně o dvacet let později (1737–1738), v polovině třicátých let přišla v důsledku neúspěšného střetu s Francií o některá území v Itálii.

Karel a situace v Uhrách

Po svém nástupu na císářský trůn a uzavřením Satmárského míru zřídil se schválením uherského sněmu stálou armádu, což mu umožnilo zlikvidovat poslední zbytky osmanského panství v Uhrách. Po definitivním vytlačení Turků z Uher nastoupil kurz hospodářské a politické konsolidace monarchie.

Ve vnitřní politice se neúspěšně pokoušel omezit privilegia uherské šlechty a zavést do praxe starší plán centralizace monarchie. Řadou reforem schválených uherským sněmem v r. 1723 upravil hospodářské, soudní i správní poměry země. Územní, politické a náboženské otázky upravil v nařízení Resolutio Carolina.